Zapomenutým Egyptem k jihu

Sněhobílá poušť, až oči přecházejí, tekutý černočerný asfalt, až za ušima, podivné setkání s brokovnicí a vodní dýmkou či místo, kde se zastavil čas. Stačí vyjet z Káhiry opačným směrem než na Hurghadu.

 Ranní ptáče dál doskáče, ale ne, když se probudí v Bílé poušti. To totiž zůstane stát s otevřenou pusou. My jsme zůstali. Při pohledu na úsvitem ozářené skulptury jako z jiné planety, nám přišlo líto Dana a Kláry, kteří museli s rozbitým Eguem zůstat v Káhiře. „Tady běhat ve skafandru, tak nikdo nepozná, že nejsme na jiný planetě,“ směje se Martin, zatímco projíždíme mezi obřími muchomůrkami. Za podivnými tvary stojí vítr. Ten žene těžší a ostřejší zrníčka písku při zemi, zatímco nahoře létají jemnější. Skála je tak omílána nerovnoměrně, díky čmeuž vznikají fantastické sochy bílé pouště.

Roleta, vytřásající vše, ať je to přišroubované, či není, nám ale výlet kazí. Když navíc zapadneme do závěje velejemného prachu, ze kterého nás (poprvé na cestě) zachrání jen vyprošťovací pás, obracíme zpátky k asfaltce. Prachu si užijeme ještě dost…

Perfektní silnice, až moc

Pár set kilometrů na jih. V oáze Dakhla pomalu chátrá opuštěné hliněné město al Quasr. I když z větší části opuštěné, má svého neopakovatelného ducha… se svými mlýny na obilí, drtičkami oliv, lisy na olivový olej, školou, soudem i s vězením v jednom. Zajímavé je, jak na některých místech běží čas jinak. Tady žili lidé stovky let stejným stylem, ve stejných domech splácaných z blátěných cihel. Až během poslední doby se většina obyvatel ze starého města přesunula do nového betonového… „Bohužel beton není bláto“, povzdechla si místní učitelka angličtiny: „Je to hloupost. Hliněný dům je ve vedru chladný, v chladu teplý. Betonový je ve vedru horký, v chladnu chladný. To pak aby všude byla klimatizace!“

Uprostřed pouště jsem pozdrav z Čech nečekal. Hoteliér Mohamed v Al Quasru jich ale měl připravených hned několik. „Každému zajímavému člověku tu nechám napsat vzkaz,“ podstrkuje před nás tlustý zápisník. Na přebalu je jeho fotka, stará nemálo let. Mezi listy se ukrývají pohlednice i fotky. Tu Amsterdam, Frankfurt, ale i Tien An Men. „Jezdí sem hodně lidí, ale takovýmhle autem nikdo. Venku kolem něj všichni pobíhají. Mám vám vyřídit, že ho koupí za 20 tisíc liber,“ směje se. Bílé zuby svítí v šeru – elektřina je tu nejisté zboží, cestuje sem od Asuánské přehrady a zářivky dlouho problikávat nevydrží. „Klidně jeďte pouští dál až na Luxor, silnice je tam perfektní,“ pobízí nás.

Musíme mu dát za pravdu. O cestu dbali dokonce tak, že pro jistotu dvoukilometrový úsek polili čerstvým asfaltem... jen nějak zapomněl ztvrdnout. Naši diskuzi, co ťuká do podběhů, uťal cákanec černi na zrcátku. „Na kameru nešahej, vyndej kanystr s benzínem a lej!“ zoufale poháním ulepeného Martina a společně znovuodkrýváme loga sponzorů. Když kolem projíždí začerněná auta, jen se modlíme – přiletět do rostoucí louže benzínu kolem Babua nedopalek, skončíme jako mistr Jan Hus. A v Egyptě kouří každý. Že jsme nedopadli nejhůř, potvrzuje o pár stovek metrů dál stojící motorka. Asfalt jí serval pneumatiky.

Ve špatné společnosti

Hlad nás nutí spíš než na cestu, koukat po okolních polích, a tak nevydržíme a kus za Luxorem stavíme u krajnice. V chatrčích z vlnitého plechu se ve stínech ukrývají vybledlé reklamy na Fantu a Pepsi. Jídlo ale nemají a posílají nás o dům dál. „Falafel, Kofta?“ zkoušíme, čím bychom zahnali kručení v břiše. V pomačkané pánvi, která pamatuje ještě Lawrence z Arábie, nám donesou fazole s vajíčky. „Máte lžíci?“ ptáme se, když pita pokus o nabrání fazolí nezvládá a mi nechceme jíst jako ostatní – máme ruce od oleje, benzínu a asfaltu. „Jasně, žádný problém, ale jen jednu,“ culí se. Dojíme, a když zjistíme, že místní životabudič, šíšu, nevedou, odcházíme k autu. Tam ale posedává parta chlapů a okamžitě nás tahají k bublajícímu přístroji. Tady se vodní dýmka podává.

Usedáme. Všímáme si, že muž vedle nás sedí na brokovnici, stejné, jakou jsme viděli v okolí Luxoru hned u několika lidí. Mysleli jsme, že plaší zvěř z polí. „Ne ne, já jsem policista,“ chlubí se knírač a ostatní se smějí. „Hele, ta šíša nějak kope, jseš si jistej, že v tom nic není?“ zajímá se Martin a podezřívavě se rozhlíží po rozesmátých tvářích. Když nabízí, nikdo si nevezme. Jen jeden odmítavě zahuhlá něco, co zní jako hašiš a culí se ještě o trochu víc. Úsměvy ale mizí, jakmile za námi zaparkuje policejní pick-up. Uniformovaný strážce zákona nechává kolovat ručně psaný papír a něco vrčí na střelce, který se pakuje od skupinky. „Máte odsud rychle zmizet. Neradi vás vidí v téhle společnosti,“ syčí mi přes rameno a mizí i s brokovnicí. Dopíjím silnou hustou kávu, Martin si dává posledních pár tahů z dýmky a zvedám se k placení. Ostatní sledují každý můj krok. Nevrávorám. Nálada s příjezdem policie padá k bodu mrazu. Co byli rozesmátí muži zač, a co jsme kouřili v dýmce, to se už nedozvíme. Policejní auto se za námi ale trpělivě drželo až k příštímu kontrolnímu stanovišti.

Hamdy Cook

 „Hledáte ubytování? Tady je plno,“ kazí nám naděje na levný nocleh vysoký kudrnáč v cafeterii před hotelem New Abu Simbel v Asuánu. Vidina osmdesáti egyptských liber za postel a sprchu po 1300 kilometrech Saharou a týdnu nocování v písku se rozplývá. „Mohli byste ale bydlet u mě na Falace, jsem kapitán Hamdy Cook,“ zkouší to hned kudrnáč. Namítáme, že trabant se na loď nevejde. Po jeho zevrubné prohlídce Hamdy uznává, že skutečně ne. Ani nadél, ani napříč.

Doporučí nám tedy jiný hotel za rohem, ukáže internetovou kavárnu a přidá i pozvání na večeři. Na pokoji okamžitě zlikvidujeme plný bojler vody, i mýdlo a jednorázovou žiletku z blízkého obchodu. V šest čeká Hamdy před hotelem. „Jsem Núbijec, můžu vás vzít k sobě do vesnice, určitě se vám tam bude líbit,“ navrhuje už asi popadesáté. Moc se nám nechce. Hamdy okamžitě navrhuje plán B. Prý má ale ještě jeden dům přímo ve městě. Cestou se objímá s každým druhým kolemjdoucím, tvrdí, že to jsou bratránci a my se dozvídáme, jak zdejší vláda jeho otce obrala. „Měli jsme velké pastviny, buvoly, krávy, ovce. Tvrdili, že dostaneme větší. Nedostali jsme ale nic.“  Taxík nás vezl do temnější a ošuntělejší části Asuánu. Hamdího dům se krčil na úbočí kopce ve spleti uliček bez osvětlení. „Tohle je jen malý dům. Ve vesnici máme daleko větší. Můj otec má sedm manželek.“

Falešní Núbijci, praví Núbijci

Večeře je skvělá – míchaná vajíčka, kynutý chleba, fazole, smažený lilek a sladká chalva. Po jídle nás Hamdy doprovodí až domů. Jaké je naše překvapení, když druhý den mluvíme na ostrově Elephantine s místním učitelem Hašimem. „Sedm manželek? Tak to Núbijec nebyl. My nesmíme mít víc, než jednu.“ Že bychom skočili na špek? Hašim nás během procházky mangovými sady uklidňuje: „Nikdo z lidí, co vás na nábřeží zastaví a zve do núbijské vesnice nebo výlet falakou, není skutečný Núbijec. Říkáme jim Kobaníja - jen se za nás vydávají – turisté chtějí Núbijce, tak jim je hrají.“ Smutně vypráví, jak pamatuje, když v Asuánu kotvilo sedm desítek plachetnic – všechny Núbijské. Když arabové zjistili, co turisty táhne, začali s jejich hromadnou výrobou. Teď jich lemují břehy tisíce.

K Núbijcům se hlásí i uklízečky. „Přitom se k nám chovají jako k cizím. Školu musíme platit draho jako zahraniční studenti. Na mě a patnáct spolužáků se skládala celá vesnice,“ posteskne si. „Kdysi bychom neměli s placením problém, ale když kvůli velké přehradě odstěhovali naše vesnice do pouště... Co tam vypěstujeme?“ Na turistech místo nich vydělávají arabští rádobynúbijci jako Hamdy. Skutečným domorodcům tak nezbývá, než se živit pěstováním manga a příštipkařením v cestovním ruchu tam, kde je arabové nechají. „Život není o penězích, musíš se ho naučit brát s tím dobrým i se špatným. Život, stejně jako vaše cesta, je totiž ta nejlepší škola,“ uzavírá Hašim a trhá nám limetky. Mít vlastní ostrov, kam se moc turistů nedostane, to se vyplatí.

Za pár dní nám odplouvá loď do Wadi Halfy: Pokud budou všichni Núbijci alespoň z části tak milí, jako tenhle učitel z opuštěného ostrova, po vydřidužském Egyptě si v neklidném Súdánu rádi užijeme trochu klidu.

Kopletní fotogalerie je k vidění zde

Navštívené země: Německo, Rakousko, Itálie, Tunis, Libye, Egypt

Ujeto: 5000 km

Závady:

Egu: rozbitá volnoběžka, totálně zadřený motor (opraveno totální generálkou)

Babu: rozhozený karburátor, zřejmě netěsnící hlavní brzdový válec, klakson