V CÍLI!

DOKÁZALI JSME TO! 28. 11. 2009, 16:00, 19 201 km, STŘELKOVÝ MYS, NEJJIŽNĚJŠÍ MÍSTO AFRIKY!

Následuj své sny!

Cape town

Cape Town je náš!

Po 83 dnech na cestě a 19 485 kilometrech jsme tu. Ubytovali nás v zámečku, kde by jeden obrázek ze zdi pokryl náklady na celou výpravu. Zítra nás čeká setkání s naším velvyslancem a místním ministrem pro turismus, pak jedeme do automobilového muzea, kde nám učinili velmi zajímavou nabídku.

Páteční rekapitulace

02:00 - Pravý válec vymleté uložení ložiska v ojnici, jinak OK. Levý mazec, zadřeno! Pístní kroužky zalisovány hliníkem, píst zrasován. Jediné, co máme, jsou dva náhradní kroužky. To musí stačit! Začínáme pilovat, brousit a ze sešitu stříhat těsnění pod válec. Kde skončila náhradní, netušíme. Pojedem po ose, na 2 takty a 2 válce!

08:19 - "Die Trabant Fahrer sind die hardestens Fahrer den Welt!" křičel chlapík, který vyskočil z příkopu u silnice a vlastním tělem zastavil naše oživená autíčka. Ani neví, jakou má pravdu. Jihoafrická hranice je, co by  zlámaným pístním kroužkem dohodil, a ve Springboku nás čeká slavnostní uvítání. Snad...

09:06 - Eguovi upadla výfuková trubka za tlumičem. Skončila na střeše. Pche, co tam máte dál?!

17:52 - Egu sice šlape, ale kombinace vadné převodovky a zmrtvýchvstalého motoru mu místo marše diktuje spíš blues. Zud Afrika nám navíc do cesty staví další a další táhlé kopce. Dojet ale musíme. Střelkový mys čeká necelých 700 km jižně. Zatínáme zuby. Po víc než 18000 kilometrech zbývá takový kousek...

Zadřený Egu volume 2

Také jste si mysleli, že teď už to bude jen pohoda a sociální jistoty? My také. Egu ne! Od Caira, kde se mu totálně zadřel motor, s ním nebyly problémy. Teď se mu, zdá se, zadřel znovu. 1000 km před cílem! Nemáme díly, nemáme čas. Do cape dojedeme. Na jeden válec, v zebřím potahu, jakkoliv!

Otevíráme motor, držte nám palce!

Keetmanshoop

Když jsme plnou parou krájeli Botswanu a prchali do Namibie, abysme získali čas na misi Člověka v tísni, říkali jsme si, že to snad bude mít smysl. Mělo. Stejně jako u škol v Etiopii tady nerozdávají peníze do natažených rukou, ale učí Afriku, aby si pomohla sama. Funguje to. Uprostřed slumu ve skutečné Namibii.

Kolmanskop

Mezi zuby nám skřípe písek, stěny pokrývají zamilované nápisy a střecha se pomalu rozpadá. Vítejte v Kolmanskopu. Městě duchů uprostřed pouště. Ticho pískem zavátých pokojů ruší jen vítr rozeznívající cáry kdysi barevných tapet a šepot ještěrčích nohou. Tady se život zastavil a poušť si pomalu ale jistě bere zpět, co jí patří.

Luderitz

Luderitz na břehu Atlantiku. Přejeli jsme Afriku napříč, teď ji ještě konečně přejet nadél. Zatím ale čekáme na vařené mušle ve městě, kde chcípnul pštros. Ulice mísící postapokalyptično s industrialismem 19. století zejí prázdnotou. Bílý písek pouště se v poryvech větru mísí s modrou vodou na černých skalách.

Pouští Namib

Zpátky v Africe! Otočili jsme k západu napříč pouští Namib a našli Namibii. Žádný asfalt, nekonečné cesty, oblaka prachu a krásná poušť, jiná než na severu, jiná než v Asii. Míříme na Sossusvlei, do rudých dun známých z pohlednic. Věříme, že tam vážně jsou, ne jako Viktoriiny vodopády. Už jen 64 km, dáme vědět.

Sossusvlei

Nejstarší poušť na světě - obrovské duny, mrtvé stromy a antilopy, to je Sossusvlei. Nezklamala, písek tam byl a pro každého dost. Krvavě rudý, chvílemi až zlověstně. K poušti 250 km pustinou, horami a průsmyky, dál 350. Co bychom ale pro vás a naše fotky neudělali!

Windhoek

Jsme někde na půl cesty mezi Dallasem a Sydney a přesně tak to tu vypadá. Amerika říznutá Austrálií. Domorodci v kožených stetsonech, koně, krávy, pickupy. Má to styl. Jen si stále dokola musíme připomínat, že jsme pořád v Africe, že Zambie je za rohem. Ale steaky tady umí!

Botswana

Botswanská víza se nakonec podařilo získat na hranicích, jedeme dál. Trnitá Kalahari není právě předobraz všech pouští, jeji nehostinnost ale ilustruje mrtvolka slůněte trhaná na kusy hejnem supů. Mamuno a Namibie jsou na dohled.

Namibie

Nad hlavou září Jižní kříž. Obratník kozoroha na dohled. Když kvůli ničemu, kvůli tomu sem mělo smysl jet. Jiný svět, jiný vesmír. Namibie, 100 km před Windhoekem.

NoName Camp u Livingstonu

Obsadili jsme německou základnu u Livingstonu, NoName Camp. Stojí tu třetí trabi v Africe. Němec D-Rollf s ním podnikl cestu z Addis Abeby do Windhoeku na počest motonomáda Paula Graetze. Dnes proběhne česko-německé vaření - Knodel, Sauerkraut a Sweinfleish. Zambijci se už těší, my víc!

Nutná improvizace

Botswana vypadá problémově. Víza nám tady v Lusace neprodlouží, nejdřív až v pondělí. Na to čekat nemůžeme. Namibijská víza jsme po velkém přemlouvání dostali na počkání, takže ústupovou cestu máme. Botswanu ale nevzdáváme, zkusíme to na hranicích. Kalahari a Okawango za to stojí. Uvidíme u Viktoriiných vodopádů!

Lusaka

Jsme ve slepé uličce. Víza do Botswany ani Namibie už neplatí. Ze Zambie vede cesta jen tudy. Sedíme na recepci namibijské ambasády v Lusace a netváří se, že by nám chtěli dát víza na počkání. Nemáme čas čekat. Ještě máme šanci jet jen přes Botswanu, kam také nemáme víza. Budeme improvizovat.

Držte nám palce!

Mpika

Victoria Falls Run odložen. Nejbližší pumpa, kde možná mají benzín, je 300 kilometrů. Vyčistili jsme palivové kohouty, aby nádrže vydaly vše, a zahájili Victoria Falls Economy Run. Egu navíc odmítá zařadit čtyřku, čímž situaci kapku komplikuje.

Zambie!

Ženeme se skrz Zambii! Egu má narozeniny, 20 000 km od Aralského jezera do srdce Afriky. 80 000 km od narození. Gratulujeme!

Mikumi

Konečně lvi! Jen tak se tu válí vedle silnice a my jsme jim úplně ukradení.

Z velké pětky už nám chybí jen nosorožec.

Makanbako

Přejezd mlžných hor u Makanbako. Tma, déšť, mlha, že by se dala krájet, a příkopy plné převrácených aut. Tahle cesta chyby neodpouští. Victoria Falls run pokračuje.

Tanzánie - Tarangire National Park

V Tanzánii jsme nejdřív potkali celých pět žiraf a teď jsou tu sloni a zebry a baobab. Celé stádo baobabů. A slonů a zeber teda taky. Tarangire National Park. Jen lvi pořád nikde, jedeme hlouběji do divočiny.